Překážky mě nutí přemýšlet

Úspěšná česká překážkářka (28) trénuje od sedmi let. Co na to její tělo? Kdy vyhledala výživovou poradkyni? A proč ji překážky baví než klasický běh?

Ovlivnil sport váš jídelníček? 

Určitě. Do svých dvaadvaceti let jsem vůbec neřešila, co jím. Klidně jsem si dala párky a salám. Hodně to vycházelo z toho, jak se jedlo u nás doma. Co se týká kuchyně, jsme tradiční česká rodina, která má ráda knedlíky. Kdybych nesportovala a žila s rodiči, nejspíš by mě ani nenapadlo ve stravě něco měnit.

S atletikou jste začala v sedmi letech. Proč změna přišla o patnáct let později?

Začala jsem víc přemýšlet o tom, jak bych se mohla zlepšit. Inspiroval mě přítel (Jan Žalud, pozn. redakce), který je bývalý tyčkař. Upozornil mě na to, že výkon ve sportu i následnou regeneraci ovlivňuje i to, co jím. Krátce poté jsem se seznámila s výživovou poradkyní, která to se mnou od začátku uměla.

Čím si vás získala? 

Vůči lidem, které neznám, jsem uzavřenější a chvíli mi trvá, než jim začnu důvěřovat. Ona ale vycítila hranici, kam až může zajít, aniž by mě vystrašila. Moje přešlapy ve stravě mi vysvětlovala v klidu. Nevyškrtala mi hned celý jídelníček, jen v něm udělala pár úprav. Tím, že mám dopoledne a odpoledne tréninky, nemůžu si dovolit klasických pět porcí denně. Poradkyně mě proto naučila dávat si po běhání proteinový nebo sacharidový nápoj nebo nějaké ovoce, abych neměla hlad a doplnila chybějící energii.

Radíte se s ní ohledně stravy i dnes? 

Ozvu se jí ve chvílích, kdy cítím, že začínám spadávat do stereotypu a ráda bych jídelníček ozvláštnila něčím novým. V poslední době jsem tak začala jíst hodně rostlinné bílkoviny, jako třeba robi, které u nás zatím moc lidí nezná. Je moc dobré. Už jsem ho připravila pár lidem a nikdo nepoznal, že nejde o maso. Také mám ráda seitan, tofu a obecně mi víc chutnají zdravé věci.

Jíte jinak v době, kdy netrénujete?

Nedržím v sezoně dietu, jen si dopřávám lehčí jídla, třeba zeleninové saláty, které jsou pro tělo hodně důležité. Když závody skončí, přestanu se tak striktně hlídat a zajdu si třeba na oblíbený tatarák s topinkami. Nebo si dopřeji asijskou a italskou kuchyni. Obecně dávám přednost masu před sladkým. Ke kávě si sice občas koláč dám, ale třeba čokoládu nejím skoro vůbec.

Jste ta, která doma vaří?

Máme to s partnerem napůl, ale jeho to mnohem víc baví. Já vařím, protože musím. Ještě když je to pro někoho, tak to celkem jde, ale když jsem doma sama, sklouzávám k rychlým zeleninovým salátům. Vaření jsem nikdy moc neřešila, takže i dneska se snažím připravovat jídla co nejefektivněji, to znamená, aby to bylo dobré a zabralo to co nejméně času.

Musíte si hlídat váhu?

Naštěstí mám tolik pohybu, že jsem nikdy dietu držet nemusela. Navíc čím víc se blíží závody, tím jdou kila dolů sama a výkon naopak nahoru.

Jak vaše tělo reaguje na běh?

Obecně si myslím, že běh je nejlepší pohyb na posílení fyzické kondice i formování těla. Mně se díky němu nejvíc zpevňují nohy. To poznám vždycky měsíc po sezoně, kdy vysadím tréninky a nohy na to rázem zareagují ochabnutím. Jaké svaly zapojuji při běhu, jsem měla možnost poznat vloni, kdy jsem byla skoro celý rok zraněná a z toho tři měsíce chodila o berlích. Přestože jsem se udržovala cvičením v posilovně a plaváním, chyběla mi zátěž na svaly, které se při běhu zapojují. I když už přes půl roku zase trénuji naplno, cítím, že ještě nejsem tam, kde jsem byla před zraněním.

Co vrcholová sportovkyně prožívá, když ji na delší dobu zastaví zranění?

Zranění nohy mi dalo možnost věnovat se všemu, na co mi v klasické tréninkové sezoně nezbývá čas. Horší pak bylo vrátit se zpátky do kondice. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se rozběhala a všechno se dostávalo do normálu. Sice jsem trpělivá, ono to v atletice ani bez trpělivosti nejde, protože na sebe úspěchy nechávají čekat, ale lhala bych, kdybych tvrdila, že mě to netrápilo.

Radila jste se o tom, co dělat, s trenérem? 

Ten tyhle věci moc neřeší. Zajímá ho hlavně výkon. Díky tomu, že mám velkou podporu v příteli a rodině, tak mi to tak nevadí. Kdybych ale zázemí neměla, nesla bych to mnohem hůř.

Ocitla jste se už ve fázi, kdy jste uvažovala o konci kariéry?

Ne. Je pravda, že kvůli zranění jsem prožívala těžké chvilky, ale pořád jsem se na tom snažila najít něco pozitivního. I když objíždění doktorů a rehabilitací zase tak příjemné nebylo…

Dokážete se v takových chvílích obrátit na psychologa? 

Nebráním se tomu. Když mám pocit, že už je toho na mě moc, zajdu za někým, kdo mi může pomoci. Může jít o psychologa, ale i léčitele, který se zaměřuje nejen na fyzickou, ale i psychickou stránku. Dřív jsem tomu moc nevěřila, ale vloni, kdy si už klasická medicína nevěděla rady, jsem se na něj obrátila. Zkoušeli jsme různé bylinky a reiki, ale nakonec jsem od těla dostala největší odezvu na uvolňování energetických drah, proti čemuž jsem neprotestovala, protože jsem si to dokázala logicky vysvětlit.

Dá se atletikou v České republice uživit?

Ano, ale nelze to srovnávat s výdělky tenistů nebo fotbalistů. Je to platově ohodnocené podobně jako ve standardním zaměstnání.

Jak těžké je pak rozhodování, zda se atletice věnovat vrcholově, nebo si ji nechat jako koníčka? 

Měla jsem to štěstí, že jsem byla úspěšná už v mládí. Za to, že jsem vyhrála dorostenecké mistrovství světa a na juniorském byla druhá, jsem si vydělala nějaké peníze. O to bylo rozhodování na konci střední školy snazší. Sice jsem se chvíli snažila věnovat studiu i atletice, ale nešlo to skloubit.

Dnes běhá stále více lidí. Máte pocit, že se díky tomu zvedl zájem o atletiku?

Všimla jsem si, že v poslední době začalo trénovat i několik mých kamarádek, ale něco jiného je jít si zaběhat a v atletice závodit. Podporu fanoušků však cítím, a to i přesto, že u nás atletika nepatří mezi nejoblíbenější sporty. Sice se atletice říká královna sportu, ale spíš je to největší dřina.

Co byste poradila těm, kteří s během začínají?

Rozhodně je třeba začít pomalu a nenaplánovat si hned na začátku běh na pět kilometrů. Taková zátěž by vás zbytečně odradila. Je lepší, když si dáte nižší cíle a časem se propracujete k vyšším. Určitě bych před běháním zařadila rychlou chůzi, postupně ji prokládala během a až po nějaké době přešla k samotnému běhu.

Většina lidí při běhání poslouchá hudbu. Patříte mezi ně? 

V hale na okruhu si radši povídám s lidmi, kteří trénují jako já. Když ale vyrazím do lesa nebo se chci uzavřít do vlastní samoty, pustím si oblíbený playlist s názvem Závod. Mám tam různé styly hudby od skladeb Tomáše Kluse až po písničky Bena Cristovaa.

Jde si někdy partner zaběhat s vámi? 

Jen když se potřebuji vyklusat. (směje se) V běhání se moc porovnávat nemůžeme. Jinak ale spolu ve volném čase sportujeme. Hrajeme tenis, jezdíme lyžovat. V tom je zase lepší on, hlavně v tenise. Ne že bych se netrefila, ale necítím, že by mi to šlo, ani že by mě to bavilo. Radši se dívám na zápasy.

A kdo je vaším favoritem? 

Mám ráda Rogera Federera. Tomu fandím, i když se mu nedaří. Velké dilema pak mám, když hraje s Tomášem Berdychem… To se hodně snažím zůstat neutrálním fanouškem.

Jak se dá v přírodě trénovat běh přes překážky? 

To moc nejde. (směje se) Hlavní je uběhat co nejdelší vzdálenosti na hladkých úsecích. S během přes překážky je to podobné jako s jízdou na kole – když to umíte, už to nezapomenete. Jako malá jsem se učila překonávat překážky pomalu – nejdříve pomocí chůze, pak se dávaly překážky různě od sebe, abych se naučila rytmus. Obecně je to skvělá průprava pro atlety, protože si tím zlepšují hybnost těla a koordinaci.

Nemáte někdy strach, že nepřeskočíte? 

Ne, naopak mě překážky baví víc než klasický běh. Je to pestřejší, protože mám celou cestu co na práci. Při klasickém běhu vám vystřelí za zadkem a jediné, co děláte, je, že utíkáte co nejrychleji. U překážek je potřeba nad celým závodem i přemýšlet.

Věříte v sílu talismanů? 

Vypadá to, že ano, protože s sebou od roku 2003 všude vozím plyšového medvěda Česťu. Procestoval se mnou už kus světa a ještě jsem ho neprala. Nějak se mi nechce. I když se na mě za to partner zlobí, zvlášť když beru Česťu do postele. (směje se) Také mám s sebou anatomický polštář, bez kterého se nevyspím. A abych se před závodem uklidnila, vždycky žmoulám v kapse pár kamínků.

Je mezi atletkami někdo, koho obdivujete?

Fascinuje mě příběh americké překážkářky Lashindy Demus, která získala stříbrnou medaili na mistrovství světa poté, co porodila dvojčata. Sice je měla brzy, ale je obdivuhodné vrátit se v takové formě. Zvlášť ve sportu, kde se s kariérou loučíte kolem 32 let.

Dá říct, že jste na sportu závislá?

V tuhle chvíli bych řekla, že ne, protože ho mám až nad hlavu. Ale těžko říct, co budu tvrdit, až jednou s atletikou skončím. Třeba si od ní budu chtít pořádně odpočinout, jako se to stalo mojí sestře (bývalá vícebojařka Michaela Hejnová, pozn. redakce). Celé dva roky po skončení kariéry se ani nehnula. Její tělo vypnulo a dobíjelo síly. *

O Zuzaně

Česká atletka, jejíž specializací je běh na 400 metrů překážek a běh na 400 metrů. Z olympiády v Londýně má bronz za 400 metrů překážek. V roce 2013 vyhrála všechny závody, kterých se zúčastnila, a stala se nejlepší atletkou Evropy. Vystudovala Střední pedagogickou školu, protože ji kromě sportu vždy bavilo pracovat s dětmi, a jako malá hrála na klavír a zpívala.

V roce 2014 založila Akademii Zuzany Hejnové (www.hesu.cz), která se zaměřuje na všestranný sportovní trénink pro děti. Jejím partnerem je bývalý tyčkař Jan Žalud, který, jak sám říká, žije se Zuzkou život vrcholového sportovce. Pomáhá jí, aby se dokázala uvolnit a nebrala sport až tak moc vážně. Když jí skončí sezona, koupí si letenky a vyrážejí do světa. Procestovali tak už Singapur, Malajsii či Filipíny.

Cely článek a tréninkový plán Zuzky pro začátečníky najdete zde.